Bestie se zelenýma očima - Hejčín
Hlavní nabídka:
Bestie se zelenýma očima
Články
Téměř v zapomnění se dostala jedna z nejstarších a nejzajímavějších pověstí Hejčína o bestii se zelenýma očima.
Tato bestie obývala a kontrolovala rozsáhlé bažiny táhnoucí se od severu na východ od Hejčína a s úspěchem snižovala nejen počty dobytku, ale i hejčínských vesničanů. Ti se sice pokusili bestii opakovaně zabít, ale dopadlo to, jako vždycky. Ani najmutí žoldnéři Hradiskem nepochodili a byli všichni zapsáni mezi oběti.
Vesničanům tedy nezbylo nic jiného než si na život s bestií zvyknout. V noci nevycházeli z vesnice a veškerou robotu i cesty mimo vesnici museli zvládat za bílého dne, pokud ovšem nepadla mlha. Bestie totiž lovila pouze za tmy a v mlze.
Často se přiblížila v noci až k vesnici na dohled vesničanů, které tak dokonale děsila. Strachy vyřízení vesničané se studeným potem na čele sledovali, jak její zelené oči svítí a pohybují se po bažině. K tomu se přidávalo její hrozivé noční vytí, zejména za úplňku.
Do vesnice se ale nikdy neodvážila. Dokonce nechávala na pokoji i ozbrojenou stráž, která přes den vybírala mýtné na mostě a v noci most střežila.
Je dobré si uvědomit, jak středověký Hejčín v té době vypadal. Vesnici tvořilo de facto jen dnešní Mrštíkovo náměstí. Na západě se nacházelo palisádové opevnění, které plynule navazovalo na vodní toky a vodní plochy. Ty tvořily bezpečnou ochranu vesnice ze severu, východu a jihu. Spojení s okolím z těchto tří světových stran zajišťoval pouze jediný zmíněný most. Ten měl tedy zásadní strategický význam a vybíralo se na něm mýto. Proto ho hlídala ozbrojená stráž. Už z roku 1410 se dokonce dochoval písemný záznam o sporu města Olomouce s Hradiskem ohledně výše mýta.
Most byl součástí hlavní a jediné cesty vedoucí k benediktinskému klášteru Hradisko, jehož majetkem byla vesnice od roku 1077. Tato místy zpevněná cesta se za mostem složitě proplétala rozsáhlými bažinami a teprve poté se přes louky stáčela k Hradisku. Hned u mostu stál hejčínský mlýn.
Podle pověsti měla být onou bestií psovitá šelma, zřejmě vlk, který ale dosahoval dvojnásobné až trojnásobné velikosti dospělého člověka. Bestie měla tmavou srst, která v měsíčním svitu lehce zamodrávala. Byla vybavena dlouhými ostrými drápy a silnými zuby. Jejím zvláštním znamením byly jasně zeleně svítící oči.
Stopy po pověsti se dají najít na několika místech i v dostupné literatuře. O zvířeti se zelenýma očima v hejčínských bažinách se zmiňuje ve své knize Vzpomínky i Božena Mrštíková.
Zajímavou stopu lze najít i v další staré hejčínské pověsti. Na bestii se zelenýma očima si zjevně rád hrál také hastrman Vojta z hejčínského mlýna, kterým škádlil a trápil vesničany. Zneužívání jejich strachu z bestie se mu ale ne vždy vyplatilo, jak se lze dočíst v pověsti o hastrmanovi Vojtovi z hejčínského mlýna, kterou napsal pan Jiří Spáčil.
Cituji:“ ... onehdy chtěl (Vojta) postrašit tetičku Vysloužilku. Přihnal se k ní v podobě psa. Oči mu zeleně svítily, i hrubá srst světélkovala do zelena, ale protože si ho tetička vůbec nevšímala, běhal sem a tam, štěkal, vrčel, zuby cenil, a zase okolo ní, a tak pořád, div tetičku neporazil. Několikrát frkl do různých myších děr, pak si sedl na zadek a chvíli se po něm vozil, a dělal všechno to, co psi dělávají, i zívat začal, div si nevyvrátil čelisti. Tetička však šla právě od dominikánů z požehnání a když se psisko nepřestávalo ježit a na ni dorážet, vyňala ze záňadří škapulíř - a to jste měli vidět, co Vojta - pes vyváděl. Kňučel, po břiše se plazil, ale tetička beze slova promluvení, škapulíř v ruce, hnala ho až ke svému stavení a tam na něho poštvala chundelatého Cikána. Ten pak dal Vojtovi co proto“.
Počet obětí, které bestii vesničané přisuzovali šel do desítek. Minimálně v jednom případě ale bestie z hejčínských bažin získala u vesničanů i „plusové body“. Stalo se tak například v roce 1642, kdy zmasakrovala všech 16 švédských vojáků, kteří při své již druhé cestě za krásami plenění Hejčína minuli za tmy most a ocitli se tam, kde neměli – v bažinách.
Odkud se bestie vzala? Prý šlo o jakéhosi opata, který byl za nevyjasněných okolností do podoby bestie přeměněn. Opat se ztratil, když se za soumraku vydal z Hradiska do Hejčína. Během pátrání následujícího dne našli nedaleko cesty, u bažin, jeho oděv a berlu, ostatky však nikoli. Krátce poté, co byl opat na Hradisku oficiálně prohlášen za nezvěstného, se objevila první rozsápaná oběť. Měl jí být známý a oblíbený hejčínský sedlák. Tím to začalo a strach ovládl Hejčín…
Teprve nedávno jsem zjistil, že pověst má zřejmě reálný základ. Onen opat se jmenoval Maxmilián Pracher (Maxmilianus Pracher) a na Hradisku působil v období od 21. 3. 1629 do 17. 5. 1635. Pracher je jediným opatem Hradiska, u kterého není uveden záznam o úmrtí a který jednoduše „zmizel“. V listinách Hradiska je přímo uvedeno, že převor a ostatní mniši vyjádřili obavy, že se jejich bratr stal obětí násilného činu.
Pro svou přísnou správu majetku a nekompromisní vybírání poplatků nebyl Pracher u poddaných ani bratří příliš oblíben. O svém by mohli mluvit poddaní ze Šebetova, kteří si stěžovali na horlivost opata kardinálovi a opat to vzal jako vzpouru a požadoval, aby všichni žalobci byli potrestáni na hrdle. (odkaz)
Hejčín byl majetkem Hradiska a opat Pracher měl ve své správě i hejčínský mlýn. Hned vedle mlýna stál statek, ve kterém bydlel sedlák, který se stal první obětí bestie. Sedlák měl půvabnou dceru, je tedy téměř jisté, že se opat a sedlákova dcera museli znát...
Jestli opata sprovodil ze světa mlynář nebo onen sedlák, či někdo úplně jiný, se můžeme už pouze domnívat… každopádně výsledek je stejný.
Co se týče švédských vojáků, ti se prostě ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Jejich příběh jsem sepsal do textu, skupina Calibos k němu složila hudbu a nahrála píseň. Následně jsem jako třešničku na dortu vytvořil videoklip, který jsem se pokusil co nejvíce zasadit do dobové atmosféry. Použil jsem upravené podoby centra Hejčína, Mrštíkova náměstí, Hejčínské louky a dalších míst. Videoklip najdete na Youtube zde nebo klikněte na obrázek dole.
Pověst se dochovala především díky Boženě Mrštíkové, která čerpala náměty pro své knížky, a pověst tak v Hejčíně oživila.
Ke mně se pověst dostala díky paní Evě Popelkové, která byla v podstatě sousedkou B. Mrštíkové z náměstí, a když jsem se jí asi před dvaceti lety vyptával na historii Hejčína, spolu s dalšími zajímavostmi mi pověst převyprávěla.
Jsem moc rád, že jsem tuto mimořádně zajímavou pověst snad na poslední chvíli zachytil a mohl ji tak formou vícero prostředků prezentovat, aby se dostala co nejvíce mezi lidi a hlavně se uchovala pro další generace.
- Aleš Vánský
Bestie se zelenýma očima
Text: Aleš Vánský
U ramene Moravy,
leží starý Hejčín,
překrásná to osada,
leč uprostřed bažin.
V těch bažinách za mlýnem,
zabiják krutý žije,
a za svitu Měsíce,
on celé noci vyje.
Osadníci dobře ví,
že v noci nesmí ven,
na robotu na poli,
musí v bílý den.
Švédové to nevěděli,
a navíc se vožrali,
za krásami plenění,
do Hejčína se vydali.
Bestie se zelenýma očima,
ostré zuby i drápy má,
kdo zahlédl smaragdové oči,
ten ať s životem už se loučí.
Z Hradiska se vymotali,
v podvečerních hodinách,
setmělo se, zabloudili,
a skončili v bažinách.
Strašlivý křik ozýval se,
z černých bažin krátce,
vojáci už poznali,
kdo je zdejší vládce.
Ze Švédů moc nezůstalo,
a to jich bylo dosti,
jenom sem tam ňáká zbroj,
a ohlodané kosti.
Bestie se zelenýma očima,
ostré zuby i drápy má,
kdo zahlédl smaragdové oči,
ten ať s životem už se loučí.
Vesničané hned věděli,
co se v noci stalo,
nenašel bys nikoho,
koho by to štvalo.
Tím, že žravá bestie,
ty vojáky zmasila,
v důsledku tak osadu,
od vyplenění spasila.
Mazlíkem se nestala,
ale když se zjevila,
paradoxně tak Hejčín,
po staletí chránila.
Bestie se zelenýma očima,
ostré zuby i drápy má,
kdo zahlédl smaragdové oči,
ten ať s životem už se loučí.
Bestie se zelenýma očima,
ostré zuby i drápy má,
kdo zahlédl smaragdové oči,
ten ať s životem už se loučí.